Píše se rok 1835 a my se ocitáme na ostrově obývaném chlupáčky. Neposedná Pupí a její bratr, věčně nabručený Eda, objeví záhadnou rostlinu, která je přesune do současnosti. Ocitají se v moderní Šanghaji plné aut, světel a rámusu. Naštěstí potkají dobrého kamaráda a průvodce, psíka Klerence. Díky němu ke své hrůze zjistí, že chlupáčci v roce 1835 vyhynuli. Eda a Pupí se pokusí najít cestu zpět v čase, ale hlavně zkusí zachránit svůj druh před zánikem.
Chlupáčci vypadají jako když zkřížíte křečka a donut, takové křečkolečko. Ano, tato zvířata mají v břiše otvor, kterým lze vidět na druhou stranu. Je to praštěné, ostatně jako celý film, ale kupodivu toho filmaři během děje i párkrát využijí, takže to není vtip pro vtip. Od začátku do konce jsem si myslel, že animák pochází z Číny (reklama na Čínskou zeď, Šanghaj, doktor Lee Chang atd.), ale jde o americký film, který cílí na čínské diváky.
V téhle bláznivině se sem tam objevují vážně vtipné momenty (Při první pomoci donutu vystříkne marmeláda… „Kde to jsme? Zeptej se, kdy to jsme? Kde to jsme se mi líbí víc.“ Zvukové epizodky s Mozartem…). Je to tím, že na pozicích režisérů a scénáristů jsou tvůrci Simpsonových. Troufám si říct, že menší děti Chlupáčky ocení o něco víc než třeba Mimišéfa nebo Králíčka Petra, a to pro jejich roztomilost a jednoduchost. Osvěžením je, že Pupí a Edu pojí vztah rodinný, nikoli romantický. Muzikálové číslo vyhynulých zvířat se mi líbilo a koláž cestování časem byla taky roztomilá. Naopak složitě působí mechanismus přemisťování v čase. Taky finále je zmatek nad zmatek (kyklop versus dodávka versus dron s dynamitem). Ale celkově ujde. (KINO)
