Rodiče dvanáctileté Nikči a šestiletého Tomáše odjíždí na víkend pryč a děti mají poprvé v životě celý panelákový byt pro sebe. Nikča pozve kámošku Gabču, ke které tajně vzhlíží, na holčičí párty. Ale věci naberou brutální spád, o kterém se nikomu ani v tom nejhrůzostrašnějším snu nezdálo. Maturant Ondra s kocovinou se ve světle následných událostí jeví jako neškodný návštěvník. Do příběhu totiž vstupuje něco, co doposud skrytě žilo pod Tomášovou postelí…
Příběh se asi odehrává plus mínus kolem roku 1999 (podle počítače, Favorita, telefonu, discmana, oblečení…). Je sice pěkné, že si tvůrci pohráli s nepřeberným množstvím dobových věcí (parodie na časopis ABC), ale měli si hlavně pohlídat slovník herců (čauky mňauky, čusíček, dobře ona, krutopřísný a další hlášky v té době rozhodně neexistovaly)! Téma fotorománu mi přišlo jako bezva zpestření, ale očekával bych jeho využití. Až na výjimky se celý film odehrává v bytě, takže působí monotónně a nudí. Obě holky a oba kluci mně přišli jakž takž milí (pánové teda hráli líp), ale i tak to žádná hitparáda nebyla. Se scénářem a výsledným produktem bych rozhodně do kina nelezl! To bylo od tvůrců až příliš troufalé. Bubák originalitou zrovna nehýří.
Na promítání, na které jsem zavítal, byly zastoupeny všechny věkové kategorie. Děti ve věku čtyř let plakaly, načež s hrůzou ze sálu utekly, druhačky a druháci se strašlivě báli, vyskakovali ze sedaček, zakrývali si oči, ale vydrželi. Domnívám se, že Bubák zůstane v jejich vzpomínkách zapsán nesmazatelně. Pubertální šesťačky si to taky užily, obzvláště scény s podnapilým Ondrou. Ale bály se též. A dospěláci to nějak ustáli, včetně mě – protože sem tam natočím amatérský film, tak pro to mám pochopení. Je jen řečnickou otázkou, zdali režisér neměl větší ambice než natočit domácí kino. (foto: CinemArt)
