Úvod do příběhu je tak brutálně optimistický, plný světla a radosti, že musí být každému jasné, že přijde něco strašného v podobě cunami, zemětřesení či války. Taky že ano. Střihem se ocitáme v Patagonii na jihu Argentiny o pár desítek let později. Starý Joao najde málem utonulého tučňáka. Začne se o něho starat a až se mu zlepší srst, protože je celý od ropy, pustí ho zase zpět do moře. Srst se mu zlepší a vrátí se do moře. A o čem, že bude další hodina filmu? Nechte se překvapit.
Mně prostě ten živý tučňák přirostl k srdci mnohem mnohem víc, než digitálně dokonalý Mufasa nebo umělecký kocourek z Kočičí odysey. Když Jean Reno s tučňákem kráčí po ulici a celá vesnice na ně zírá, má to neuvěřitelné grády, jakoby kráčely dvě legendy. A představte si, že se Jean Reno po několika desítkách let opět vrátil do moře (Magická hlubina)! Bomba!! Netřeba asi zdůrazňovat, ale já to zde musím zdůraznit, že Jean Reno a jeho filmová manželka (držitelka Oscara Adriana Barraza) hrají neskutečně! Jsou úžasní.
Vyvrcholení filmu je pak z ranku sci-fi, ale chápu filmaře, že toužili docílit jakéhosi dramatického oblouku. O to víc jsem byl dojatý, když při závěrečných titulcích vidíme autentické fotky a videa skutečného Joaona a tučňáka DinDima!!! No ty vole! Promiňte. Nemám slov.
Někdo Joaovi říká: „Měl štěstí, že tě potkal.“ A on odpoví: „Ne, to já jsem šťastný.“ I já jsem šťastný, že jsem mohl tento film, natočený podle skutečných událostí, vidět. Co na tom, že z vás dojí slzy až příliš okatě.
