Prozradím vám jedno velké tajemství. Pravděpodobně disponuji určitou, blíže nespecifikovatelnou superschopností. Nevím, čím to je, možná jsem to podědil po svém otci, který sotva se objevil na ulici, hned se kolem něho motal houf cizích dětí. Jde o to, že v práci, ve městě, v obchodě, kamkoli se vrtnu, se po mě dívají malé, ale i velké děti, pozorují mě, usmívají se na mě… Nedávno mi jedno ani ne dvouleté podávalo z kočárku svou rozjedenou sladkou tyčinku. Onehdy zase v supermarketu po mně roční dítě z nákupního košíku natahovalo ruku, tak jsem mu podal tu svou, načež mě to mimino nechtělo pustit, takže jsme tatínek s dítětem a já chodili asi pět minut společně mezi regály. Podotýkám, že jsem ty lidi vůbec neznal! A to není všechno. Když jsme se odpojili a po pár minutách zase na sebe narazili, celé se to opakovalo! Děti se na mě lepí doslova jako na magnet. U brněnské přehrady jsem šel s kamarády po mostě a proti nám houf puberťáků. Moje dva kámoše přehlídli jak měsíční krajinu, ale na mě upřeli všichni zrak a co nejslušněji mě pozdravili.
Omlouvám se za tak dlouhý příspěvek, ale potvrdil mi to i dnešní zážitek v kině. Seděl jsem v nepříliš zaplněném sále na kraji řady kol dokola osamocen. Pak přišli děda s babičkou a dvěma vnučkami (zase opakuji, zcela cizí lidé), a sedli si doprostřed řady nade mnou. Po asi půlhodince promítání, jsem zaregistroval za sebou pohyb. Mírně se otočím. Po mé levici hned za mnou se usadila jedna z holčiček s bradou na sedačce vedle mě, no a vedle mého pravého ramena se uhnízdila hlava druhého děvčete. Takže zbytek promítání jsem strávil s nimi a děda s babičkou si mohli sami užít pohádku. (Blansko, 7. 11. 2024)