Po skončení promítání stála malá holčička ve foyer kina a rapovala: „Žeru, žeru, žeru, žeru, žeru, žeru…“ Její maminka i já jsme na ni hleděli s otevřenými ústy neb před chvílí jsme viděli celkem mírumilovný holčičí film, který vůbec nesouvisel s jídlem. Po chvilce ukázala prstíkem na plakát, který visel před ní vysoko na zdi, a vysvětlila, že na tomto filmu byl minulý týden její tatínek. Byl to Život k sežrání. Evidentně táta své dceři vysvětlil hlavní zápletku tohoto filmu. (Brno, 25. 10. 2024)
