Hrdinou filmu je pouliční zlodějíček Aladin. Zlý sultánův rádce Džafar ho využije k získání kouzelné lampy z jeskyně, skryté uprostřed pouště. Aladin se díky šťastným náhodám stane jak majitelem kouzelného koberce, tak i lampy. Džin mu tedy může splnit tři přání a zvrátit chlapcův nelehký úděl.
I přes neustálý digitální čurbes (triky frčí, i když si dva povídají v místnosti, jelikož je s nimi například digitální tygr nebo opice) má Aladin své kouzlo. Například když se Aladin potká s Jasmínou na tržišti (trik s náramkem je milý), když se Aladin potkává s Jasmínou v paláci (prohození Jasmíny se služkou je prima), když se Aladin jako princ Ali dvoří Jasmíně (džemy jsou k popukání), když… prostě to vždycky stojí za to, když jsou Aladin s Jasmínou spolu. Připočtěte k tomu efektně natočené honičky (zvláště ta úvodní na tržišti), hláškujícího Willa Smithe coby Džina, celkem smysluplný děj, k tomu překrásnou Naomi Scott – a vychází mi z toho, že se Aladin kupodivu povedl. Kupodivu, jelikož jsem čekal totální propadák.
Ze všech předělávek, které se k nám od Mickey Mouse hrnou (Popelka, Kráska a zvíře, Kniha džunglí, Lví král, Dumbo, brzy Lady a Tramp nebo Legenda o Mulan), nedopadl Aladin zas tak špatně. Bohužel tu máme tolik digitálních triků, že to prostě vypadá, jako když to holka přežene s make-upem. Méně je někdy více. Z talentovaného Guy Ritchieho se za ty roky stal bohužel rutinér, do role Aladina by se hodil taky někdo lepší, finále šlo též udělat trochu líp… Napsal jsem si seznam kladů a seznam záporů, a seznam kladů byl prostě delší.