Zápletka spočívá v žárlivosti malé holčičky na své dva mladší bratříčky. Věra Plívová-Šimková bohužel nenavázala na své úspěchy ze sedmdesátých let a Veverka je toho dalším důkazem. Místo kvalitního příběhu a dialogů sledujeme poetické, snové, tajemné, strašidelné i roztomilé obrázky, ovšem pro děj nepodstatné (za všechny: kočárek se dvěma žlutýma nafukovacíma balónkama). A jako bonus dostanete v závěru scénu v lese jako vystřiženou ze Záhady Blair Witch.
Představitelka hlavní role vypadá buď naštvaně, smutně či nesympaticky, posléze se její povahové rysy ještě více zvýrazní, takže se z ní vyklube protivná a zlá bytost. Nedívá se na to zrovna příjemně. A jsme svědky, jak hudba dokáže ovlivnit vyznění filmu; nevhodná, s odstupem let velmi zastaralá muzika navozuje depkoidní atmosféru.
Hodně se mi ale líbila hra se slovy („Vycením na tebe ty své levhartky.“, „Můžete platit jen tak vzduchně.“, „Já jsem dětivá.“, „Teď se budou předhánět s dárkama, aby mě ošulili.“, „Narukuje do školky.“, „Pravá babička a levá babička.“).
Verdikt: Divný film, který jsme v dětství neměli rádi.
PS: Ještě jsem si vzpomněl na první okultní vteřiny filmu s kývajícím prstýnkem! No comment. Ale vybavuje se mi i dojemná vzpomínka na malou Kačku, která nesla babičku Louteckou v urně až na hřbitov! Prostě z Veverky máte silně smíšené pocity…