Nad zdravým rozumem dnes zvítězilo požitkářství. Jinak to nazvat nemohu. Aby mi mezitím, co budu v kině, nezavřeli obchod, koupil jsem si mé milované kimchi předem. Ač bylo zboží v originálním balení, zabalené asi do pěti sáčků a igelitek, linula se kolem mě vůně, jako bych použil parfém Homeless Boss. Představa, že s touto biologickou bombou vlezu do skoro vyprodaného kina, byla nemyslitelná. Já bych sice věděl „odkud vítr vane“, ale co nebozí diváci? Zachránil mě chlapík v místní kavárně, který mi můj poklad uschoval do ledničky. Když jsem si ho vyzvedával, neměl už tak zdravou barvu ve tváři, i řekl mi, že s tím mám utíkat rychle pryč. (Brno, 4. 1. 2025)
Kimchi
