Ve středobodu příběhu stojí zmiňovaná zázračná jeskyně, ve které se kromě vzácné soli nachází také drahocenné rubíny. Rychtářova dcera Lena neodolá pokušení a jeden rubín odnese. Sama se promění ve vlka a celou zemi uvrhne do neštěstí. Jediní, kteří snad dokáží království a Lenu zachránit, jsou princové Zach a Cyril. Ti jsou ale příliš pyšní, marniví a prahnoucí po moci…
V prvních sekundách této slovenské pohádky zazní z úst krále věta: „Jenom my dva, Buchvalde, známe tajemství naší jeskyně.“ Načež následuje věta vypravěče: „V hlubinách jeskyně byla ukryta rubínová síň, lidé však věděli, že se těch drahokamů nesmí dotknout.“ Moje nervy! Tak buď o tom ví jenom král a Buchvald, nebo to ví úplně všichni!?! Co si mám myslet o tvůrcích, když si na samém začátku nepohlídají takové věci?! V té chvíli jsem chtěl, aby už byl konec a abych byl ušetřen utrpení, které mě jistě čeká. Daleko od pravdy jsem nebyl. Máme tu prince, který chce zastřelit srnku a hlavní hrdinka mu střelu překazí a já mám další důvod k odchodu z kina. Cyril a Zach jsou spratci a namyšlení idioti. Jeden druhého chtějí zabít, vzápětí jeden druhého zachraňují. Příbytek v jeskyni připomíná spíše divadelní kulisy. Princ, který se půl hodiny potápěl v jeskyni, škrtá svým křesadlem oheň a zapaluje vlhké dřevo v jeskyni, a podobných perel je tam víc.
Hlavních hrdinů je hned několik a většina je buď nesympatická nebo jsou to kruťáci. Surovost a syrovost je všudypřítomná, ve slovech i činech. Zakletou jeskyni bych spíše charakterizoval jako historické drama s pohádkovými motivy. Nenajdeme zde jediný vtip, náznak veselosti… Slovenské pohádky byly odjakživa divné (to jsem neřekl).
