Na začátku jsme svědky krádeže flašinetu. Jak se posléze ukáže, sehraje tato událost důležitou roli. Po skončení pohádky mně to jen a jen utvrdilo v tom, že lepší papundeklovou pohádku asi už nespatřím. Ale vezměme to pěkně popořádku. Kdybych měl Strach nějak jednoduše charakterizovat, byla by to konverzační groteska, což je protimluv, ale je to tak. Tato pohádka stojí a padá na situační komice (excelentní komické výkony: baba Magi = Iva Janžurová, loupežník Bujón = Rudolf Hrušínský, starostův syn Chytrolín = Ondřej Havelka, Divobij, syn mlynáře = Jiří Štěpnička), ale především na opravdu brutálním počtu hlášek, kterými se nemůže pochlubit snad žádný film! Jsou nezapomenutelné. Kultovní. Úžasně vtipné. Namátkou několik z nich:
„Zalez! Za Lesněnku jsem tě nepovažovala.“
„Zázvor.“ „Ale pendrek. Závoj.“
„Chtěl bys peníze nebo život?“ „Melouna.“
„Víš, kdo já jsem?“ „Fešák. Fešák.“
„Poléfki. F nebo V? F je hezčí. Ky nebo ki?“
„Račí?“ „Radši ne.“
„Želví? No ne. Želví, výborně, chlapče!“
„A já si dám zabíjačkovou.“
„Prase.“ „Zase.“
„Smělý pohled, v ruce kyj, světem kráčí Divobij.“
Janžurová laškovně pronáší věty: „Co takhle dát si polívčičku?“, „To ledaže já bych se v noční košilce proběhla po lese.“ Nebo když vytáhne krunýř želvy pro želví polévku, ovívá se vařečkama, jezdí na bruslích, to je k popukání! A jsme opět u té grotesky.
Ano. Jsou tu i nedostatky. Že by drvoštěp, celý dospělý život beznadějně zamilovaný do Lesněnky, ji nepoznal v hávu lesní víly? Infantilní humor má své vyvrcholení ve výměně bot. Pohádka se trochu vleče, hlavně při kouzlení a tančení. Ale to je asi vše, co mi za ta léta, co pohádku znám, vadilo. A že jsem ji viděl asi skoro téměř možná bezmála přibližně patrně nejspíš snad pravděpodobně celkem zřejmě kolem a kolem stokrát. A vůbec nevadí, že jsou v ní kolečkové brusle nebo dokonce ojeté pneumatiky!