Úvod i závěr, byť v podání pana Brodského, jsou úplně zbytečné a nicneříkající. Ale to je jedna z mála výtek, které snesu na tuto napínavou, dobrodružnou a dokonce nebývale akční pohádku. Berte ovšem má slova s rezervou. Ale na papundeklovou pohádku točenou v dobách socialismu dost dobrý.
Co bych chtěl vyzdvihnout je, že se Sedmipírek nezdržuje opakováním toho, co víme. (Chlapci je poručeno, ať lup vrátí. V dalším záběru nesledujeme ono vrácení, ani zaregistrování vrácení, ale rovnou reakci! Jsme toho svědky na několika místech!) Jednotlivé scény jsou plné života a využité bezezbytku! Příkladem budiž tržnice, kde to prostě žije. Nechybí dokonce živá husa! Dramaturgyně Štěpánka Haničincová se vážně vycajchnovala. Krádež dukátů pomocí lepidla na botách, jsem jako dítě považoval za vrcholný lupičský majstrštyk. Sedmipírek je rozehrán na více frontách, sledujeme několik postav a jejich osudy, které se vzájemně proplétají, i když jasně tušíme, jak se věci mají. A pozor! V pohádce jsou flashbacky!!! Antonínu Navrátilovi v hlavní roli to náramně sluší, většího sympaťáka česká pohádka jen tak nenabídla.
Za hlášky: „Víš, co je to láska? Bolest pro jednoho, štěstí pro dva, přátelství mezi třemi.“, „Nemáte právo, ale moc to udělat.“, nebo „Já přijdu o ruku, ale vy o mnohem víc.“, a za naprosto skvělé nápady jako: koblihy nadívané zlatem, boty potřené lepidlem, okno šepotání, by se nestyděl ani Vorlíček ve své vrcholné kondici.
A na závěr několik nedostatků: Zloději, přestože je uvězněn, nechají na krku kymácet zlatý přívěšek velikosti olympijské medaile. Přeslazené kašírovaně zamilované veršíky mě v závěru až fyzicky bolely. Ale jak jsem na začátku poznamenal, těch vad na kráse je zde pomálu v jinak naprosto skvělé pohádce.