Oldřich Vízner lacině dojímá děvčata tesknými písněmi o padlých vojácích. Bába hrnčířka se ukáže jako skvostná disidentka. Lidi ve vsi drží pohromadě, jsou počestní. To se mocnostem pekelným vůbec nelíbí. Žabža, zpěvák a malíř v jedné osobě, má pro strach uděláno. Ani tlupy čertů se nezalekne! Nicméně vsázet se o dívku, a ještě s pekelníkem, je přímo rouhačské. Pohádka je uvozena a my sledujeme, kdo že hezké děvče Verunku dovede k oltáři.
Od první vteřiny zaznívá hudba jako z nějakých Tří oříšků pro Popelku. Tedy hudba skvostná (Vadim Petrov).
„Místo aby koště svištělo, v troubě buchta nabejvala a seno lítalo do kopek, nekoukej jako bulík do jetele! Založ kozám!“ „Já ti vyšiju na kůži Otčenáš, já ti namažu křenu pod nos!“, je ukázka, jaká je Hromaska herdekbaba a esence všech tchýní na světě, ale také ukázka mistrného scénáře. Milé bylo taky číst v myšlenkách děvčete a naprosto odlišných její matky. Nádherný příklad, jak každá věta jinak pronesená dostane úplně jiný význam. A tak chudině Verunce reálně hrozí, že se stane paní Hejhulákovou. Čert jde na to chytře. Hledí si tchýně víc než nevěsty.
To, jak Josef Dvořák klepe na rameno parťákovi čertovi, je dokonalá groteska, anebo skvostná improvizace?! Škoda, že se nepodařilo vybalancovat proměnu čerta v rafinovanějšího nápadníka, jelikož chování a podoba čertovi zůstala, včetně jména Hejhulák.